Podnikat už od 15 let? Není to kariéra, ale růst.

Podnikat už od patnácti je možné. Přemysl Kokeš je zářným příkladem celoživotního, úspěšného podnikatele. V naší rubrice jsme se bavili o tom, jak začal podnikat, kde sehnal investory nebo proč by nikdy nebral drogy. Více tipů a triků jak na to se dozvíš níže!

Nebaví tě čtení? Koukni na rozhovor!

Kdy jste začal podnikat? Jaká byla vaše cesta?

Na začátku jsem si ani neuvědomoval, co dělám. Podnikat jsem začal v patnácti s grafikou a designem. Na vysoké škole, ve třiadvaceti letech, jsem si založil architektonické studio. S kolegou jsme začínali od nuly. Pár korun z grafiky na začátku nestačilo, člověk potřebuje počítače, tiskárny, prostor… Bylo to těžké období. Při studiu to byla odvaha, navíc v architektuře, kde člověk musí mít štempl a bylo složité orientovat se na trhu. Zpětně hleděno to byla až troufalost. Odvaha je ale v podnikání klíčová.

Máte nějaké rady, které byste dal do začátku začínajícím podnikatelům? 

Neočekávat, že se úspěch dostaví do pár týdnů nebo měsíců. Roky jsem musel utahovat opasek a skřípat zubama. Všechny peníze šly do podnikání. První dům, který jsem navrhoval, jsem pomáhal i stavět. Byla to prodělečná akce, koruna třicet za hodinu. Zkušenost, kterou jsem získal byla k nezaplacení, protože jsem si sáhnul na každý kus mého oboru. Měl by existovat nástroj od politiků, který by usnadnil mladým lidem podnikat. Pro čerstvé středoškoláky nebo vysokoškoláky by byl třeba první rok jednodušší v nějaké lehčí daňové evidenci. Na začátku jsem se v tom dost ztrácel, ale nechci nikoho odradit. Musím rychle vymyslet nějaká pozitiva.

Třeba jste svým vlastním pánem?

Ze začátku určitě ne. Člověk musí mít klapky na očích a jet. Nicméně podnikání má jednu obrovskou výhodu – je to příležitost. Nenazval bych to kariérou, to je spíše zaměstnanecký růst v nějakých pozicích. Podnikání je zvednutí příležitosti, která leží na ulici a její rozvinutí. Je to svoboda, příležitost, potenciál, možnost, že se něco stane tak, jak chci. A pak přichází krize, ale člověk se musí umět sebrat. Zkušenost pádu je také důležitá. 

Jak jste sehnal investory?

Náhodou. Dlouho jsme je nesháněli, přicházeli sami. Původně jsem měl naivní představu, že to ufinancuju sám. Přicházeli lidi, kterým to přišlo zajímavé a nějaké peníze by do toho dali. Už jsem začal být na hraně, když jsem se nemohl podnikat a posouvat se dál, tak jsme udělali úpis akcií a formou drobných příspěvků nás podpořilo spousta lidí. Pokud je třeba se rozvíjet dál, je na místě se posouvat do ventures fondů. Obsáhnout svět je náročné, připravujeme další vstup kapitálu. Buď půjdeme po drobných schůdkách a bude to trvat deset let nebo skočíme po hlavě.

Jak jste přesvědčil lidi, aby do vašeho projektu investovali?

Narazil jsem na fantastické lidi. Když jsem kolegyni poprvé popisoval, čím se zabývám, vyskočila nadšením. Takhle se navázali všichni. To, že byli u zrodu věci, která má potenciál byla pro lidi vysoce motivující. Nemyslím si, že by šli jen za mnou. Nejprve to bylo o vlastních penězích a čase. Myšlenka byla otázka minut a pár korun. Vývoj už byl v řádech měsíců a statisíců korun. Implementovat to do výroby trvalo roky a stálo miliony.  Teď jsme ve fázi, kdy je produkt fantastický a musí se začít prodávat. To se teď učím. Jemné umění obchodu, s předivem vztahů.

Pomohlo Vám prezentovat produkt na Expu v Dubaji? 

Byla to naše první marketingová investice. Chtěli jsme podpořit Českou republiku a povedlo se nám to na poslední chvíli. Chodili tam šejkové, ministři a ta podpora byla masivní. Bylo to důležité jít na takovou akci.

Co vás k práci nejvíc motivuje?

Práce samotná. Motivuje mě změnit zažité, přispět k tomu, jak funguje svět, a to fungování zjednodušit a zkrášlit. Svět ještě pořád není dokonalým místem, asi nikdy nebude. Existuje ale spousta drobných detailů, které je možné zlepšovat. A tohle je ten detail. Kdyby každý z nás dokázal změnit kousíček světa, aby nám tu bylo lépe, bylo by to fajn. Samozřejmě podnikám i pro to, abychom se měli lépe, aby naše děti mohly studovat, abychom měli auto a byt. To jsou utilitární hodnoty. V podnikání je ale třeba i etika. Aby vedle toho, co děláme pro zisk, existovala i společenská přidaná hodnota. Úspěšné podniky to mají. Můžeme nadávat na Muska, Zuckerberga, ale jsou tam pozitivní hodnoty, které společnosti přinesly. 

Pohybujete se v kreativní sféře, ve které je někdy náročné přicházet s něčím novým. Co si myslíte o syndromu vyhoření a jak mu předejít?

Pořídil jsem si hasící přístroj, já vyhořet nemůžu (smích). Já vyhoření neznám. Za pětadvacet let podnikání jsem to nezažil. Ani v krizích, ani na vrcholech, ale tomu pocitu hluboce rozumím a vím, že takové situace opakovaně nastávají. Bylo by na dlouho rozebírat, kde se to bere, jestli je to propojeností světa nebo vidíme víc lidi, kterým se daří, jestli je to věc psychologická nebo dobová. Je důležité si uvědomit a dělat to, co člověk umí, a to co neumí delegovat na ostatní. Předávám obchod a vedení firmy lidem, kterým to jde. Mám pocit vnitřního poslání. 

Je něco, co byste nikdy nevyzkoušel?

Nikdy jsem nevyzkoušel žádnou drogu a věřím, že mě to zachránilo. Znám to na čokoládě, to je droga, na které jsem závislý. Neuměl bych skoncovat ani s kouřením, natož s drogami.   Zažil jsem spoustu přátel, kteří vyzkoušeli tvořit pod jakoukoliv formou drogy. V architektuře to ale nejde, je to konstrukční, vnitřně strukturovaný obor. Vymýšlet kreace je bláznivina. Máme jako lidstvo tendence hledat extravagantní projevy a upoutávat pozornost. O tom to není.

Kdybyste mohl být na jeden den jiným člověkem, kým byste byl?

To je těžká otázka. Jedině sebou. Je to pokorná odpověď, ale není to daleko od toho, jak uvažuju. Miluju historii, mám moc rád obor alternativních dějin, kde se řeší, co by se stalo, kdyby se stalo něco jinak. Takových bodů je v historii spoustu. Chtěl bych tedy být synem Mojmíra II.