Syndrom vyhoření – poznejte příznaky a jak na ně

Syndrom vyhoření neboli burn-out syndrome je stav, který se projevuje nejen na mentálním, ale i fyzickém zdraví. Hlavním spouštěčem je nakumulovaný stres, zejména z práce ale propisuje se i do osobního života. Ne každý si ale může dovolit z práce odejít a tím zdroj stresu utnout. Rozpoznání jednotlivých fází může tvořit účinnou prevenci, která zároveň funguje jako první pomoc v případě, kdy už vám práce začíná přerůstat přes hlavu.

Jak poznat syndrom vyhoření? Odhalte včas příznaky

Poprvé byl syndrom vyhoření popsán v sedmdesátých letech minulého století a v současné době jím trpí stále více lidí (u nás to byl před několika lety každý pátý člověk). Dnes je syndrom vyhoření klasifikován jako psychosociální porucha a Světová zdravotnická organizace popisuje několik bodů, které tvoří jeho základní příznaky. Jsou jimi:

• Pocit vyčerpání,
• únava,
• negativní emoce spojené s prací,
• snížená efektivita v zaměstnání,
• ztráta motivace. 

Náchylnější k syndromu vyhoření bývají lidé, kteří pracují v takzvaných pomáhajících profesích, jako například učitelé, lékaři nebo zdravotní sestry. To ovšem neznamená, že by se ostatních lidí syndrom vyhoření netýkal nebo že by se v osobním životě neprojevil.  

Krůček po krůčku – syndrom vyhoření a jeho fáze

Stejně jako Řím nepostavili přes noc, ani syndrom vyhoření se nespustí ze dne na den. Stres se v těle hromadí postupně a s ním se prohlubují i již zmíněné příznaky. Na základě toho lze syndrom vyhoření rozdělit do jednotlivých fází. Člověk, který se je naučí rozeznávat má dobře nakročeno k tomu, že začne problému včas věnovat náležitou pozornost.

• Předfáze – Jedinec je v práci nadšený, nešetří se svou energií a snaží se plnit všechny přidělené úkoly na tisíc procent. Bohužel tento entuziasmus nevydrží dlouho.
•  První fáze – Energetický dluh se začíná připomínat a dotyčný má pocit, že nic nestíhá. V chování lze najít motivaci, ale projevuje se stagnace, která mnohdy přechází v rezignaci.
• Druhá fáze – Nastávají pocity apatie, někdy úzkosti a pocit, že takto rozjetý vlak nejde zastavit a prohlubuje se frustrace.   
• Třetí fáze – Absolutní ztráta nadšení, zájmu, a naopak převládající únava a duševní i fyzické vyčerpání. Může dojít i ke kolapsu. 

Prevence jako hašení prvních jiskřiček 

Jednotlivé fáze syndromu vyhoření mají přímou souvislost i s léčbou. Ta může trvat i několik let. Proto se vyplatí myslet na prevenci, díky které se můžete nepříjemným situacím vyhnout. Jak bylo zmíněno, Chronický stres neovlivňuje jen psychiku člověka, podepisuje se také na těle. Proto je vhodné mít sám sebe na prvním místě a myslet na hlavní pilíře zdravého životního stylu – spánek, jídlo a pohyb. 

Spánek nebo čtení jsou skvělou formou relaxace, existují však i aktivní formy odpočinku. Můžete jít na procházku, pracovat na zahradě nebo si zacvičit jógu. Zásadní je najít si zálibu, díky které se stres ze zaměstnání alespoň částečně rozplyne.  

Další, co může zamezit vzniku syndromu vyhoření jsou kvalitní mezilidské vztahy. Oporu proti stresu může tvořit rodina, přátelé a odborná literatura poukazuje i na důležitost vztahů na pracovišti. Nejde přitom jen o kolegy. Účinná prevence syndromu vyhoření může přijít i ze strany zaměstnavatele či organizace, například ve formě flexibility či zpětné vazby. 

Dle výzkumů existují osobnostní determinanty jedince, které požár stresu buď rozdmýchají nebo ho naopak krotí. Jde například o různou míru psychické odolnosti, osobní pohody, životního optimismu či pocitu smyslu a naplnění. S tím souvisí i vymezení hranic a schopnost říkat „ne“. Při poznávání takových stránek sebe samých pak může pomoci psychoterapie či koučink. 

V rychlém, globalizovaném světě už jistě každý ví, co je syndrom vyhoření. Ne každý ale dokáže rozpoznat jeho příznaky, určit jednotlivé fáze nebo způsob, jak jej zvládnout. I přes to, že je syndrom vyhoření spojován zejména s pracovním prostředím, odehrává se i v osobním životě. Až toho zase budete mít v práci moc, zkuste myslet na sebe a nepustit si k tělu stres. Prevence je totiž nejlepší léčba.