Syndrom vyhoření – Jak umět číst červené vlajky ve 21. století?

Polovina z dvojice majitelek brněnského e-shopu Pura Vida ví, jak na syndrom vyhoření, jelikož si jím prošla. Jak na to i proč tato firma dokáže rychle reagovat na změny na trhu se dočteš níže.

Máte nějaké motto, kterým se v podnikání řídíte?

Petruccya: Hlavně se neposrat (smích).

Petra: A ještě co tě nezabije, to tě posílí. „Hlavně se neposrat“ je ale naše oblíbené, máme to i na spoustě produktů. 

Jaký je dnešní trh v porovnání s dobou, kdy jste začínaly? 

Petra: Když jsme začínaly, neexistovala tak velká konkurence. Náš hlavní produkt byly legíny a na trhu nikdo barevné legíny nedělal. Dneska v podstatě jednobarevné legíny nejsou. Nikdo to ale nedělá s tak hezkou myšlenkou jako my. 

Jaké mechanismy používáte na řízení firmy?

Petruccya: Přešli jsme na Shoptet, který v sobě nese většinu mechanismů z e-shopu. Je to krabicové řešení, ale pro začínající podnikatele je geniální.

Máte účetnický systém?

Petra: Máme externí účetní a vlastní tabulky, podle kterých fungujeme. Jde o námi vypracovaný systém kontroly, kde vidíme, jestli vše vychází, zda plníme plán, jestli jsme nákladově v pořádku a podle toho plánujeme další měsíce. Každý listopad si připravujeme rozpočet na celý další rok, který průběžně revidujeme. V letošním roce jsme ho už několikrát revidovali. Máme jen dvou či tříměsíční předpoklady.

Jaké platformy používáte ke komunikaci?

Petra: Já používám jen telefon.

Petruccya: Používáme Freelo. Je to projektový manažer, kterého jsme si vybraly hlavně proto, že je v češtině. Pak klasické Google dokumenty, v kterých se každý orientuje a jsme skrze ně schopny řídit výrobu.

Dokážete reagovat na změny na trhu?

Petra: Ano, protože máme vlastní výrobu, tak to zvládneme velice rychle. Děláme to například snížením skladových zásob nebo implementujeme nové produkty, o kterých si myslíme, že by se v dané době mohly uchytit.

Co vás motivuje k práci?

Petruccya: Jsou to různé zdroje. Pro mě je zásadní vnitřní motivace, která vychází z mého dětství, kdy jsem závodně lyžovala. Sportovci jsou k tomu vedení. Druhá část jsou naši zákazníci. Samozřejmě dostáváme i nepříjemné zprávy, ale z těch krásných e-mailů, které nám každý týden chodí je mi až do breku.

Petra: Baví mě náš tým. Jsme pěkně sehraní a ostatní jsou parťáci do nepohody. Máme švadlenu, která i o víkendu posílá, co vytvořila, záměrně si zkracuje dovolenou nebo si bere práci s sebou, protože bez šití nedokáže fungovat. Příběhy lidí, kteří jsou schopni se rozpovídat o vlastním životě, ty jsou k nezaplacení. Navíc od chvíle, kdy máme návrh, do chvíle, kdy ten kus oblečení držíme v ruce uběhnou někdy jen tři dny. Všichni se rozplýváme, jak je to bezva.

Jaké předpoklady by podle vás měl mít začínající podnikatel? 

Petra: Měl by být dostatečně naivní.

Petruccya: Jedna z mála věcí, na kterých se shodneme na sto procent. Kdybychom neměly na začátku devadesát procent naivity a deset procent objektivity, tak nezačneme. Naivita je součást snu, který člověk jednou bude žít bude nebo ne.

Máte nějaké zkušenosti s investováním?

Petra: Do umění.

Petruccya: Petin taťka je starožitník a dává nám tipy na to, co koupit. Kupujeme hlavně obrazy, občas se náš záměr přelije a koupíme třeba nějaký porcelán.

Jak zvládáte stres?

Petra: Špatně. Jediné, co mě z toho dokáže dostat je volný čas, ve kterém na práci nemyslím. Je to ale těžké. Naštěstí mám vtipného manžela, který to vyvažuje. 

Petruccya: Já zvládám stres dobře, od malička jsem mu byla vystavená. Když věřím, že to náš tým zvládne, tak jde stres mimo mě. Špatně zvládám spíš situace, kdy stres nezvládají ostatní, protože s tím nemůžu nic dělat. Mám spoustu technik, které v praxi používám a fanaticky je dodržuju. Když na mě něco jde, tak si dvě hodiny čmárám nebo vracím se ke svým starým návrhům. Každý den se také vypisuju z toho, co se mi zdálo nebo co mě negativně ovlivňuje. Buď to nechám v bloku nebo to spálím.

Co syndrom vyhoření? Mate s ním nějaké zkušenosti? Jak mu předejít?

Petruccya: Všichni mají spoustu rad. Pokud se to netýká nás samotných, jsme hrozně chytří. Ono to nakonec přijde tak rychle, že si toho člověk ani nestačí všimnout. V takovém stavu jsem byla před dvěma lety. Říkala jsem si, že už v životě nic nenakreslím a že mi je všechno jedno. Dnes vím, že to trvalo dva roky, než jsem se tam dostala. Odmítala jsem dovolené a všechny rady mi byly u zadku.

Petra: Poslala jsem Peťu na dovolenou a ona mě poslala do háje. Bylo to za hranou. Začaly jsme se hádat i mezi sebou.

Petruccya: Minule trvalo dva roky, než jsem se ze syndromu vyhoření dostala. Když jsem se k tomu blížila nedávno, stalo se to během měsíce. Dnes už rozpoznám červené vlajky a jsem schopná o tom mluvit. Mám nasazenou záchrannou vestu a vím, co dělat, aby se mi takové stavy nevracely. Začíná to jednoduše, třeba nepracuju o víkendu. Což je pro workoholika jako nemoc. Ráno nevím, co budu celý den bez práce dělat. Pro umělce je to ale nutnost.

Jak motivujete své zaměstnance?

Petruccya: Nemáme žádné speciální techniky. Náš tým vznikl jiným způsobem než u jiných firem. K nám se zaměstnanci přidružili – buď to byly naše zákaznice nebo kamarádky. Reagují na náš entuziasmus, což je pro ně motivace. Když se nám naopak něco nedaří, tak se tým staví na zadní. Jsou náš lakmusový papírek. Pokud budeme dělat práci dobře, je to jediná motivace, kterou zaměstnancům můžeme dát.

Petra: Také ostatním říkáme, co se děje, co nás čeká a jsme otevření. Pomáháme si i v osobních životních situacích. Tím se snažíme motivovat k tomu, aby s námi byli a byli s námi rádi.

Jak přistupujete ke konfliktům?

Petruccya: Nejdříve se pohádáme my dvě a pak to necháme uležet. Buď se to vyvrbí samo nebo se názorově potkáme a jdeme to řešit. Emoční linka přátelství je velká zátěž v pracovních vztazích.

Petra: Všichni si tykáme, vídáme se v osobním volnu. Držet si odstup je nemožné.

Máte nějaké tipy na dobrý time management?

Petra: Co není napsané, to pro mě neexistuje. Když mi někdo zavolá do auta a něco mu potvrdím, na další křižovatce už nevím, co to bylo. Mám pracovní rituály. Například jsou věci, které dělám hned po ránu a na jiné mám vyhrazený čas až potom, co skončí výroba. Na ty potřebuju mentálně víc času. Snažím se si práci rozložit do bloků.

Petruccya: Vyzkoušela jsem spoustu technik a jediná, která se mi osvědčila je to, že musíte na sto procent znát sami sebe. Já pro ostatní lidi nefunguju před dvanáctou a s tím se můj tým musí umět poprat. Jsem schopná doručovat výkony až od určité doby. Bez sebe znalosti to nejde. 

Co děláte pro udržení dobré životosprávy? 

Petra: Zásadní je rovnováha mezi prací a volnem. Firma je ale obří závazek. I když jdu spát, dívám se na obrat e-shopu. Proto je nutné to umět vyvážit volným časem. 

Petruccya: Mám zásadu dát si alespoň jedno dobré jídlo denně. Když ho nemám, jsem nepříjemná. Každý den musím vykonat nějakou sportovní aktivitu. Vyčistit si hlavu třeba při jízdě na kole do práce. Dále musím každý den minimálně deset minut kreslit na papír, protože digitálními technologiemi se tato schopnost vytrácí. A během víkendu se snažím přikázat si nicnedělání. Už se mi to daří, ale není mi to vlastní. 

Kde jste studovaly? 

Petra: Studovala jsem obchodní akademii v Brně a pak už přišel život. 

Petruccya: Já jsem chodila na gympl. Chtěla jsem pak jít na uměleckou školu, tam mi řekli ale, že nemám talent. Potřebovala jsem si vydělat na svoje první auto, takže mě nenapadlo nic lepšího než jít pracovat na výletní loď do Ameriky. Tam jsem byla první měsíc na jejich námořní škole. Takže disciplína, 16 hodin denně na nohou a systémy. Od té doby říkám, že mám školu života. Jsou to ale cenné zkušenosti.

Jaké jste byly studentky?

Petra: Byla jsem průměrná a často rebelující. Jsem ráda, že rodiče moji pubertu přežili. V sedmnácti jsem jim oznámila, že na vysokou, kterou si pro mě přáli, nepůjdu. Tři dny po maturitě jsem se odstěhovala se svým klukem do Prahy a snažila se co nejdřív postavit na vlastní nohy. I když člověk nemá vysokoškolské vzdělání, může to dohnat zkušenostmi.  

Nemrzelo vás, že jste o studentský život přišly?

Petruccya: Když moji vrstevníci studovali, pracovala jsem na lodích. Po té době, co jsem žila mimo jsem se s nimi pak nedokázala identifikovat. Dlouho mi trvalo, než jsem si poskládala zpátky přátelství ze střední školy, protože jsme si nějaký čas nerozuměli. Standardizace toho, že vystuduju vysokou školu, někoho si vezmu a budu mít děti mě ale minula. 

Co rády děláte ve volném čase? 

Petra: Veškerý volný čas věnuju cestování. Miluju Asii, byla jsem ve střední Americe. Do oblíbených destinací se vracím. Místa se mění. Dříve se mi líbila Kambodža, ale tam už se asi nikdy nepodívám. Každému říkám – cestuj teď, protože to nebude už nikdy lepší. I víkendy trávíme tak, že chodíme na výlety. Ale žádné čtyřhvězdičkové hotely, máme bágl do deseti kil na zádech.

Petruccya: V zimě hodně maluju, ale jinými technikami než v práci. Toulám se po gastro výletech, které jsou většinou spojené třeba s návštěvou galerie. V letní sezóně hodně jezdím na kole a na motorce, většinou po Evropě. Každý rok také jezdím někam s rodiči, kteří jsou v 75 letech stále dost aktivní. Dokud tu jsou, užívám si to s nimi. Půlku života jsem žila mimo Česko, takže když cestuju, jezdím do svých druhých domovů, třeba na Kostariku. 

Takže volný čas trávíte spíše aktivně…

Petra: Když jsem hodně unavená, tak spím o víkendu do dvanácti. Jinak se něco musí dít, dlouhá procházka nebo kolo, aby mi nebylo toho dne líto. A když nechodíme po venku, tak zajdu na nějakou výstavu. 

Kdybyste mohly být na jeden den někým jiným, kým by to bylo?

Petruccya: Vůbec nevím. Asi bych nikým jiným být nechtěla. 

Petra: Mým manželem. Občas bych mu chtěla vidět do hlavy.