Zdražování potravin – kdo si mastí kapsu? Ekonomie polopatě

Kdo může za zdražování potravin? Nejčastěji padá obvinění na tři aktéry – jsou jimi zemědělci, potravináři a obchodní řetězce. Jak funguje tento cyklus i samotná cenotvorba? A proč je vše ve skutečnosti mnohem složitější? Přečti si nový článek o růstu cen potravin s ekonomem Trinity Bank Lukášem Kovandou!

Kdo může za vysoké ceny potravin?

Ceny potravin udávají tři hlavní činitelé. Jsou jimi: 

• Zemědělci 

• Potravináři 

• Obchodní řetězce 

Aby se jídlo dostalo z pole až na pult v obchodě, musí projít alespoň dvěma úseky produkce (zemědělci a řetězce), ve většině případů všema postupně. Zdražování tak může nastat v kteréhokoliv části produkce – ale nejen tam.   

Proč rostou ceny potravin? 

Mnoho lidí žije v domnění, že za zdražování potravin můžou zemědělci, jakožto první článek potravinářské produkce. Na koncovou cenu mají spíše než zemědělci větší vliv velké potravinářské firmy a obchodní řetězce. Zemědělci si totiž nemohou na trhu diktovat libovolnou cenu, musí se řídit cenami na burzách.  

“Ceny potravin vznikají na burzách. Pro pšenici je klíčová burza Matif v Paříži, třeba pro vepřové je zásadní burza v Chicagu,” vysvětluje základ cenotvorby ekonom Lukáš Kovanda v novém seriálu Ekonomie polopatě. 

/Přečti si i další zajímavý rozhovor s ekonomem Trinity Bank Lukášem Kovandou! /

Proto když chce český zemědělec prodat třeba již zmíněnou pšenici, musí sledovat její aktuální cenu ve světě. Mezi farmáři tak vzniká konkurence – ani jeden si nemůže cenu vymyslet, ale ten, kdo se drží vodítkové ceny z burzy bude prodávat spíš než ten, který výrazně zdraží. 

Na základě burzovní ceny prodává zemědělec artikl dál, a to potravináři. Zůstaneme-li u příkladu pšenice, jeden potravinář z ní udělá mouku, další pak upeče pečivo. Chleby, housky a koláče se pak dostávají na pulty obchodů, tedy do obchodních řetězců. Právě potravináři a řetězce mají s cenotvorbou více co dočinění než zemědělci.  

Jsou potravináři důvod, proč se zdražují potraviny?  

Potravináři sice mají na koncovou cenu výrobku větší vliv než zemědělci, ale ani oni nejsou jedinými viníky zdražování. V posledních letech navíc nebyla ziskovost v tomto odvětví kdovíjaká. Například investice na obnovu a rozvoj nebyly z důvodu nízké rentability vůbec možné. A hlavně – není potravinář jako potravinář. 

V Ekonomii polopatě Kovanda vyvrací, že by růst cen potravin zavinily velké české firmy. I ty jsou totiž v porovnání s potravinovými firmami jako je Nestlé, Unilever nebo Mars poměrně malé, maximálně středně velké. “Tito giganti mají zásadní vliv na tom, jaká je cena na pultech českých obchodů,” vysvětluje Kovanda. 

/Například zmíněná společnost Nestlé v loňském roce vykázala obrat v hodnotě 93 miliard švýcarských franků, což je v přepočtu více než 106,5 miliardy dolarů. /

Platí rovnice, že čím je větší podíl na trhu, tím vyšší je vyjednávací síla. Pokud za obchodním řetězcem přijde velká potravinářská firma, nelze ji tak snadno odmítnout. Obchodník totiž musí myslet na to, o jakou část tržeb by přišel, pokud by zboží neměl ve svých regálech, zvlášť pokud mluvíme o vyhledávaných a obtížně nahraditelných značkách.   

Vývoj cen potravin pod taktovkou obchodních řetězců  

Marže konkrétních výrobků nejsou pro obchodní řetězce tak důležité. Fungují totiž na odlišném principu než předchozí dva hráči. Obchodní řetězce zajímá elasticita poptávky po výrobku. “Ta je určující i z hlediska slevových akcí a akčních nabídek,” přibližuje ekonom.  

Ceny potravin optikou elasticity poptávky 

Existují výrobky, které lidé kupují přibližně ve stejném množství, nehledě na to, zda zdraží nebo zlevní. Jako příklad si vezmeme třeba chleba. Oproti tomu prodej plátkového sýra je do značné míry ovlivněn jeho cenou. Takže když zlevní o 10 Kč, jeho prodej dramaticky naroste a naopak.  

Je to dáno i tím, že sýr lze nahradit – máslem, šunkou nebo pomazánkou. “S tímto kouzlí obchodní řetězce ve svých akčních nabídkách. Když chtějí navýšit objem prodejů, mnohem spíše, než chleba zlevní plátkový sýr. Navíc si část zákazníků zvykne na konzumaci sýru, a i když se cena vrátí, už ho budou kupovat,” říká Kovanda.  

Z důvodu cenové elasticity poptávky tak cena, kterou platíš v obchodě nesouvisí s nákupní cenou, kterou hypermarket platil potravináři. Stejně tak původní cena zemědělce vůbec nesouvisí s koncovou cenou, kterou platíme u pokladny. “Vinit zemědělce z toho, že oni jsou původci potravinové drahoty je proto úsměvné,” shrnuje ekonom Lukáš Kovanda.  

Co dělat, aby se růst cen potravin v česku zastavil?  

1. Konkurence mezi obchodními řetězci – Více než polovinu českého trhu tvoří dvě největší skupiny obchodních řetězců, které jsou shodou okolností obě německé. To jim usnadňuje diktování si podmínek, cen a mohou nadsazovat své marže. 

2. Daň z přidané hodnoty – Čím vyšší daň, tím vyšší nárůst ceny. Výše DPH se promítá do koncové ceny, kterou v obchodech platíme. Například ceny základních potravin v Polsku jsou nižší, protože podléhají 5% DPH, a ne 12% jako je tomu nyní v tuzemsku.   

3. Ceny energií – Ceny energií v České republice v posledních letech dramaticky vzrostly a cena elektřiny je u nás stále jedna z nejvyšších v Evropské unii. ČR zastropovala ceny plynu a elektřiny poměrně pozdě. Tento vstup se promítá jak ve výrobě zemědělců a potravinářů, tak v koncových cenách. “Kde se stropuje, tam jsou nižší ceny energií mohou být i nižší ceny potravin,” dodává Kovanda.  

Existuje spousta příčin vysvětlujících růst cen potravin v Česku. Klíčovou část cenotvorby ovlivňují velcí hráči – velcí potravináři, velké zahraniční potravinářské firmy, v případě základních zemědělských surovin burzy. “Dále to jsou různé kejkle a kouzla v rámci cenové politiky obchodních řetězců,” podotýká ekonom. Proto až budeš platit za papriku nebo jablko, budeš schopný odhadnout, kteří činitelé stojí za jejich cenou.