Proč ceny potravin rostou? Chybí politická vůle | Lukáš Kovanda vs. Martin Šebestyán

V posledních třech letech dochází v Česku k dramatickému zdražování potravin. Například máslo zdražilo o 43 %, vejce o 42 %, a brambory dokonce o 50 %. O příčinách tohoto růstu ceny potravin diskutovali ekonom Lukáš Kovanda a zemědělský expert a konzultant Martin Šebestyán. Společně analyzovali vliv světových trhů, domácí politiky i specifických problémů českého zemědělství. Zamezení dalšímu růstu cen potravin se zdá jednoduché.

Cenu plodin udávají světové burzy

Podle Martina Šebestyána je klíčovým faktorem vysokých cen potravin reakce světových burz na globální události, jako byla pandemie covidu a válka na Ukrajině. „Světové burzy na tyto události reagovaly až bláznivě,“ říká Šebestyán. Každá plodina má ve světě totiž svoji burzu, která udává její cenu. Zemědělci se kvůli konkurenceschopnosti nemohou od této ceny příliš odchýlit. Olejniny, pšenice a další plodiny tak pěstují čeští zemědělci v současnosti za podnákladové ceny. Výkupní ceny zemědělských komodit v Česku jsou aktuálně o 5 až 20 % nižší než na světových burzách. „Je to proto, že jsme velký vývozce a máme přebytek, což nám vlastně škodí,“ dodává Šebestyán.

Náklady na produkci rostou, což také tlačí ceny potravin výše. Zdražily totiž vstupní faktory, jako jsou energie, dusíkatá hnojiva a další účinné látky. Kvůli dražším vstupním podmínkám tak náklady zemědělců značně vzrostly, což se promítlo i do cen plodin. Z tohoto důvodu by zemědělci chtěli vyšší výkupní ceny, ale současný systém jim to neumožňuje, což má za následek klesající ziskovost zemědělství.

Šebestyán také upozorňuje, že Česko není soběstačné v mnoha komoditách. Například v zelenině jsme soběstační jen z 30 %. Cenu tedy určuje nejen burza, ale také vývoz a dovoz. Rozhodně tedy neplatí, že by za vysoké ceny mohli hlavně čeští zemědělci, jak často zaznívá. Naopak u mléka, ve kterém je Česká republika velmocí, pro změnu značnou část toho, co vyrobíme, vyvážíme ven. To, co tu vyprodukujeme, nedokážeme následně efektivně zpracovat a nějak víc vytěžit. „Naše zpracovatelské kapacity pokrývají jen 50 % produkce mléka,“ dodává Šebestyán.

V Česku chybí rovnováha v dotacích

Zemědělci se v Česku potýkají s nedostatečnou státní podporou ve srovnání s jinými zeměmi. „Polsko uvolnilo 4 miliardy eur na podporu svého zemědělství, zatímco Česko jen 0,09 miliard eur,“ upozorňuje Šebestyán. Polsko považuje zemědělství za klíčové odvětví, podobně jako Česká republika vnímá automobilový průmysl. Aby Česko dosáhlo srovnatelné úrovně podpory, mělo by uvolnit necelou miliardu eur.

Zemědělství v České republice tvoří zhruba 2 % hrubého domácího produktu, což je relativně malé procento, ale jeho význam pro společnost je mnohem větší. Zároveň však Česko nedokáže efektivně využít státní dotace. „Velká část dotací jde malým zemědělcům, kteří ale mají malou produkci,“ vysvětluje Šebestyán. Tento přístup, který klade důraz na ekologii a podporu biodiverzity, je pro politiky důležitější než efektivní zemědělská produkce. To ale nepřispívá k řešení růstu cen potravin.

Obchodní řetězce si berou nejvíc, to je chyba

Vzhledem k cenám potravin upozorňuje Šebestyán na další problém, což je rozdělení marže mezi zemědělci, potravináři a obchodníky. Tyto tři sektory by se o marži měly podělit férově, avšak největší marži mají obchodníci, jelikož zemědělci se musí držet plus minus ceny na světové burze. V jiných členských zemích EU existují na toto téma každoroční dohody, avšak v Česku je situace značně liberální. „Toto je podstata problému, kterou nikdo nechce přiznat,“ tvrdí Šebestyán. Obchodní jednání jsou podle něj neprůhledná a výsledné marže nejsou veřejně známé.

/O zdražování potravin se dozvíš i v prvním díle seriálu Ekonomie polopatě. /

Růst cen potravin – co by mohlo pomoci?

Zlepšení situace by podle Šebestyána mohlo nastat pomocí několika klíčových kroků. Dotační podpora státu by měla být efektivněji zaměřená, chovatelé by se zase mohli sdružovat do větších celků, aby se zvýšila efektivita produkce. Další možností je snížení DPH na potraviny. „Francie daní zemědělce 12 %, zatímco u nás platí zemědělci 21 %,“ uvádí Šebestyán. Polsko má navíc například speciální zemědělskou daň, což jim také pomáhá.

Dalším problémem Česka je, že často vyvážíme suroviny s nízkou přidanou hodnotou, místo abychom je zpracovali doma. To nejenže omezuje naši ekonomiku, ale také snižuje hodnotu naší zemědělské produkce.

Co by změnil Martin Šebestyán, kdyby byl ministrem zemědělství?

Pokud by měl Šebestyán možnost plně ovlivnit zemědělskou politiku, zavedl by několik klíčových opatření:

• Stabilita a předvídatelnost: Zemědělství by mělo mít stabilní a předvídatelné podmínky pro dlouhodobé plánování. „Národní programy by měly být vyhlašovány včas, aby se stabilizovalo podnikání v tomto sektoru,“ vysvětluje Šebestyán. Nyní je systém nestabilní a často závisí na dohodě mezi ministrem zemědělství a ministrem financí.
• Reforma dotačního schématu: Šebestyán by se zaměřil na redistribuci financí tak, aby podpora směřovala k aktivním zemědělcům. Stávající systém, kdy se miliardy korun pomyslně házejí do černé díry, je neefektivní. „Měli bychom podporovat aktivní zemědělce a zvýšit přidanou hodnotu v sektoru,“ říká Šebestyán.
• Regulace trhu s půdou: V Česku chybí regulace trhu s půdou, což je problém, protože půda se stává předmětem spekulací. „Jsme jednou z mála zemí EU, která nemá omezení vlastnictví půdy na fyzické osoby,“ upozorňuje Šebestyán.
• Úprava vztahů mezi obchodníky, zpracovateli a zemědělci: Šebestyán by chtěl spravedlivější rozdělení marží mezi všechny zúčastněné strany, podobně jako je tomu ve Francii.

Jak sami vidíte, zdražování potravin v Česku je výsledkem kombinace vlivů globálních trhů, neefektivního rozdělení dotací a nedostatku politické vůle k reformám. Martin Šebestyán věří, že spotřebitelé mohou hrát svou roli tím, že nebudou akceptovat vysoké ceny v obchodních řetězcích a budou více sledovat, kde a jak nakupují. K dlouhodobému řešení však bude potřeba hlubší změna v zemědělské politice a efektivnější využití státní podpory.