Kurátorství není jen tvorba výstav

Diana Kněžínková, Kristýna Hájková a Alžběta Horáčková tvoří společnost 3kurátorky. Jedná se o kulturně činnou nezávislá kreativní skupinu. Kurátorství vychází z latinského slova curare, což znamená pečovat. Přičemž kurátoři jsou převážně teoretici umění. Dříve pečovali o sbírky, které byly v muzeích.  „Zabýváme se čistě současným uměním, takže curare je v našem případě spíše ve významu pečování o umělce, se kterými spolupracujeme a tvoříme výstavy,“ říká Kristýna. Umění je sice byznys, ale jak to v něm chodí a co je z pohledu tří kurátorek za umění ještě považováno se dozvíte níže.

Nebaví tě číst? Koukni na rozhovor

Co konkrétně naplňuje vaši práci?

Diana: Tvoříme výstavy – děláme je od začátku, zaštiťujeme je produkčně, technicky, ale komunikujeme i s umělcem samotným.

Alžběta: Jsme společnost s ručením omezeným. Slovo společnost je pro nás hrozně důležité. Všechno děláme společně. Propojujeme ale i lidi, což je pro nás symbiotické a charakterizující. 

Kristýna: Kurátor je především teoretik výtvarného umění. Náš primární cíl je zahajovat a podporovat dialog společnosti s výtvarným uměním. Prolamovat bariéry. A ukazovat lidem, co se bojí jít do galerie, že se nemají čeho bát a stydět se pokládat otázky, co to umění vlastně je. 

Diana: Výstavy jsou jen jednou částí naší práce. Tvoříme také publikace. Naše nejnovější je katalog galerie 3kurátorek z Karlínské Invalidovny, kde jsme působily v létě 2019 a 2020.

Máte nějak rozdělenou práci? Přeci jen jste tři.

Alžběta: To vyplynulo z našeho studijního backgroundu. Já dělám více teoretické věci a baví mě psaní.

Kristýna: Tvorba výstavy začíná tím, že vymyslíme nějaký koncept. Nad tím vždy sedíme všechny tři. Bavíme se o tom, jaká témata či umělci nás zrovna zajímají. Alžběta zpracovává textovou část, Diana má na starost především produkci výstav a marketing na sociálních sítích. Já se zabývám mediální spoluprací a péčí o umělce.

Je těžké se kreativně sejít?

Kristýna: Jsme naladěné na stejnou vlnu. Kromě toho, že jsme pracovní společnice, jsme především kamarádky a sedneme si lidsky. 

Diana: I většina z našich autorů jsou naši blízcí přátelé, se kterými pracujeme od začátku našeho vzniku v roce 2019 a postupně rosteme společně. 

Na základě čeho vybíráte umělce, se kterými spolupracujete?

Kristýna: Podle několika faktorů. Založení galerie 3kurátorek bylo poměrně spontánní a neměly jsme tehdy čas na to oslovovat etablované umělce a zároveň jsme chtěly pracovat s generací, která s námi byla ještě na škole. Někdy nás ale autoři oslovují sami.

Alžběta: Chtěla bych zde doplnit, že pokud jste umělcem, je důležité mít na sebe někde veřejně dostupný kontakt.

Diana: Nespecializujeme na malbu. Pracujeme s instalacemi, objekty, video artem, fotografiemi. Spíše se zaměřujeme na nová média. Někteří kurátoři jsou schopni umění obsáhnout široce, protože i umělci jsou v dnešní době často multi-žánroví. Máme podobný vkus, i když jsou někteří autoři jedné z nás bližší. Je ale důležité umět říci ne.

Alžběta: Dianka má blíže k videu, Týnka ke konceptuální tvorbě a já k soše. 

Koho byste z těchto mladých umělců chtěly vypíchnout?

Kristýna: Jana Svobodová – sochařka, která studuje na akademii výtvarných umění v ateliéru socha dva Tomáše Hlaviny. To je velice zajímavá autorka nastupujícího umění. Jako druhého bych jmenovala Honzu Poše, který se v minulosti věnoval novomodiálním instalacím, které reagovaly na prostor, kde jsou instalovány. V současnosti se transformuje do konceptuální sochy.

Diana: Studuje ve stejném ateliéru jako Jana.

V jakých prostorech jste působily?

Diana: Dva roky jsme během letních měsíců vystavovaly v Invalidovně v rámci tzv.
Iniciativy pro Invalidovnu. První rok to bylo hodně experimentální. O možnosti vystavovat v těchto prostorech jsme se dozvěděly asi tři týdny před začátkem. Den před vernisáží jsme ani nevěděly, jak ten prostor bude vlastně vypadat. 

Alžběta: Zároveň je to památkově chráněná budova, která patří Národnímu památkovému ústavu.

Kristýna: Kvůli tomu jsme byly docela i limitované v rámci instalace. První rok se nesl v duchu ohledávání naší kurátorské praxe. V dalším roce už jsme měly jasně koncepčně nachystané výstavy. Vystavily jsme jich šest a měnily jsme je po měsíci. Poté jsme se rozhodly, že se s naší platformou někam posuneme a začaly jsme se hlásit do tzv. open callů. Není možné mít v rámci nějaké instituce nekonečné množství kurátorů, kteří by zabezpečili výstavní program po celý rok, takže jsou výstavy domovských kurátorů často doplňovány výstavami těch externích. Získaly jsme takto možnost vystavovat v dalších oficiálních galeriích, jako je například galerie Industra v Brně či univerzitní galerie Rampa.

Alžběta: Tam jsme udělaly čtyři výstavy, pro které byl nutný jiný kurátorský přístup, protože se jednalo o cyklus, který pracoval s tématem materiálu.

Kristýna: Zároveň jsme se v rámci festivalů věnovaly i intervenčnímu umění. 

Diana: Za zmínku stojí ještě intervence do veřejného prostoru, když jsme s Burzou čtyři, kteří měli na starosti veřejné toalety v Pražské tržnici. Vytvořili projekt Toilet gallery. Kde se opravdu jednalo o veřejné toalety. Sedmnáct umělců ztvárnilo sedmnáct záchodových kabinek, především dveří. Toalety byly ale v provozu. Jako divák jsem měla možnost se setkat s uměleckým dílem na takovém extrémně intimním místě. Tohle jsme tvořily v květnu 2020 v moment, kdy se svět začínal trošku otevírat po prvním lockdownu. Během jednoho dne jsme se sešli v tržnici i s umělci, kteří měli po několika měsících možnost tvořit i s dalšími lidmi.

Kristýna: Byl to takový typ happeningu. 

Je někdo koho byste chtěly zastupovat? Nějaký vysněný umělec?

Kristýna: V současné době nefungujeme jako privátní galerie. Možná se do té pozice postupně dostaneme. Naším primárním cílem je momentálně otevřít vlastní prostor, kde bychom provozovaly galerii a zároveň jej mohly nabídnout dalším subjektům.

Alžběta: Invalidovna byla skvělá, ale sloužila sezóně. Náš vlastní prostor chceme pojmout interdisciplinárně, multifunkčně.

Kristýna: Můžeme uvést i konkrétní příklady. Nejedná se o náš vlastní nápad. Jsou to takové koncept-story. Nám osobně je blízký například La Ménagère ve Florencii, kde je květinářství, bistro, designshop, knihkupectví i prostory k pronajmutí, čímž se ten prostor stává i finančně soběstačným. Zároveň se dá využívat jako galerie.

Diana: Když jsme začínaly, platily jsme si všechno ze svého, pak jsme měly finanční podporu od fakulty. V Invalidovně jsme získaly granty, což ale dlouhodobě není udržitelné. Snažíme se tedy přemýšlet tak, aby to všechno bylo do budoucna možné financovat.

Kristýna: Aby náš rozpočet byl založen na více zdrojích financování.

Alžběta: A taky abychom byly schopné zaměstnat sami sebe a nemusely jsme k tomu mít ještě další zaměstnání.

Kristýna: Je důležité zmínit, že se pohybujeme čistě v kulturním průmyslu. Zvolily jsme společnost s ručeným omezením především proto, že s touto právní formou můžeme jednak žádat o granty a zároveň nám dává volné ruce pro fakturaci i našich kurátorských služeb a dává nám příležitost to rozpočtově vystavit tak, abychom nebyly svazovány nařízeními, které  jsou spojené s neziskovými právními formami.

Alžběta: Taky jsme plánovaly být ziskovou společností.

Diana: Moc dobře si uvědomujeme limity, které na naší kulturní scéně jsou. Rozhodly jsme se to dělat jinak, podle nejlepšího vědomí a svědomí, což je ale možné jen v našich vlastních prostorech.

Kristýna: Zároveň musím uznat, že v České republice je dobře nastavená státní podpora v rámci kreativních průmyslů, protože je zde možnost žádat si o granty jako ziskový subjekt. Tedy i neziskové subjekty jsou ziskové. Je to takové komplikovanější. U nás jsou cíle dvojí. Chceme, aby byl náš projekt soběstačný, ale naším cílem je také osvěta a edukace, což vychází i z toho, co to kurátorství vlastně je. 

Co pro vás znamená umění?

Kristýna: Vášeň, nástroj pro pochopení světa i lidí v něm. Samotní umění ukazují pojetí světa jednotlivých autorů, ale také pojmenovávají určité jevy, které ve společnosti vidí.

Alžběta: Vyjádření emocí. Zpracování emocí, forma sebereflexe, uvolnění. Když mi není moc dobře, zajdu si do galerie. Něco si prožít v sobě,

Diana: Naplnění, určitá forma komunikace, něco co nelze vyjádřit slovy. Co mě hrozně baví, je, že si každý může najít, co potřebuje. Ať už je to zklidnění, nebo pochopení společnosti. Je tam hrozně moc směrů. Umělecké dílo se vám nemusí líbit, musí ve vás vyvolat emoce. Jestli jsou negativní nebo pozitivní nebo neutrální už je jedno.

Co vše považujete za umění?

Kristýna: Specializujeme se na výtvarné umění. Umění je ale to, co vzbudí v divákovi emoci, z jehož vnímání si člověk něco odnese. Ať už je to otázka, kterou byste si jinak nepoložili, či čistě naštvání, že někdo může v galerii něco takového vystavit.

Diana: Všechno může být umění.

Kristýna: Výtvarné umění může mít i formu performance, kdy autor jako médium tvorby nepoužívá štětec a plátno ale třeba vlastní tělo.

Diana: Všechno může být umění, ale zároveň je zde ještě rovina konceptu, tzn., že za tím musí stát nějaká myšlenka. To bychom tady ale mohly být do nekonečna a polemizovat nad tím, co je umění a co už ne.

Kde vidíte budoucnost umění?

Alžběta: Ukázalo se, že se vrací zpět tělesnost i zájem o lidské tělo. Takže je otázkou, jestli to půjde směrem nových médií a virtuální reality anebo z toho bude společnost znechucená a bude se vracet k tradičním technikám.

Kristýna: Já si myslím, že to tak bude. 

Diana: To jde v cyklech. Pořád se to opakuje. Nástup nových médií je silný, ale funguje v propojení. Myslím si, že největším trendem bude u autorů jejich multižánrovost. Tím, že je mnohem jednodušší se dostat k technologiím i k materiálům. Je to vidět i v jiných odvětvích.

Kristýna: Je těžké predikovat, ale na základě toho, že navštěvujeme místní i zahraniční výstavy můžeme říci, že trendy jsou momentálně navracení se k tradičním technikám a kombinovat je s novými médii a myslím si, že tato vlna bude ještě pár let pokračovat.

Jak je na tom česká umělecká scéna?

Kristýna: Myslím si, že jsme na tom dobře. Máme spoustu autorů, kteří i pravidelně vystavují v zahraničí. Například teď je to vidět na bienále výtvarného umění v Benátkách, kde je v současnosti výstava Ronyho Plesla.

Alžběta: Spousta našich autorů je známých celosvětově, ale u nás moc ne. 

Kristýna: Často musíte prorazit v zahraničí, aby si vás všimli v Čechách.

Proč tomu tak je?

Alžběta: U nás se často zacyklíme v jednom či dvou jménech, které jsou pak podporované a dostanou se do podvědomí společnosti. Což neříkám, že je špatně.

Kristýna: Je tu ještě jeden faktor, a to že sice už třicet let žijeme ve svobodné společnosti, ale před rokem 1989 zde žilo velké množství autorů, jejichž tvorba nebyla ve společnosti vůbec vidět. Tito autoři se dostali do povědomí v devadesátých a nultých letech i přesto, že měli za sebou dlouhá léta tvorby. Jejich práce se ke společnosti dostala až s odstupem a kvůli tomu na ně byla pozornost větší než na generaci, která mezitím dospěla a začala také tvořit. To je čistě moje teorie. Zároveň jsou dnes i větší možnosti vyjet za hranice i v rámci studia.

Diana: Řekla bych, že se česká společnost začala o současné umění zajímat v posledních pěti až deseti letech, což začalo současným designem. To lze vidět na designbloku. V momentě kdy se přesunul na výstaviště, to začala být megalomanská akce. Pro lidi je jednoduší na pochopení design. Jsou ochotní dát deset tisíc za vázu, ale málokdo je dá například za grafiku. Ta rukodělnost, která je v designu, je jim bližší.

Kristýna: A ta hmatatelnost.

Alžběta: To samozřejmě souvisí s kulturně historickým nastavením české společnosti. Mezi naše výrazná odvětví vždy patřilo sklo, porcelán, textil. K výtvarnému umění musíme asi dospět.

Diana: Když si třeba chcete koupit něco na sebe pro významnější událost, tak mnohem více lidí už zajde k lokálnímu návrháři nebo do design storu, spíše než do řetězce. Začíná se to posouvat, ale ten trend zde teprve nastupuje. 

Alžběta: Pro nás je hrozně důležitá edukace. Snažíme se naše výstavy uchopit tak, abychom je mohly prezentovat širší veřejnosti a vše bylo pochopitelnější. 

Kristýna: Aktuální trend je nedoprovázet výstavy texty. My se snažíme je dělat opravdu pro všechny, takže se je tam naopak snažíme dávat. Kromě popisu daného díla v nich návštěvník zjistí informace o kontextu daného díla. Nechceme dělat výstavy, které se stávají pouze hezkými obrázky na Instagramu. Zároveň máme radost, když si je tam lidé dají.

Nějaké dobré galerie?

Alžběta: Humpolec 8smička. Síť českých center, která je rozmístěná různě po světě.

Diana: Galerie Kim? v Lotyšsku. Talinnas Kvartals okolo ulice Talinnas, kde je spoustu design shopů, knihkupectví i malých galerií. Pořádají se tam koncerty. Je to taková kulturní čtvrť.

Kristýna: Boros sammlung sídlící v Berlíně v bývalém nacistickém krytu. Vlastní jej manželé, kteří vás mohou vzít i do jejich bytu. Z českých galerií například galerie Kurzor a Jelení, které jsou pod centrem současného umění. V Kurzoru má každý rok jejich výstavu na starosti jeden významný český kurátor. Letos to byl Jan Zálešák. Galerie Jelení zase vystavuje čistě studenty vysokých škol.